Když přijel autobus, konečně jsme úlevně nastoupily a vydaly se směr Francie. Cesta probíhala v pohodě až na to, že jsem už zapomněla jak probíhá takové dálkové cestování autobusem. Což se mi rychle připomnělo. Nohy jako bakule a nemoci hýbnout krkem. Při přestávakách jsem konala spartakiádu, abych rozcvičila svojé chcíplé údy. Přede mnou seděl rádoby ,,Francouz", který stále obtěžoval chudinku slečnu vedle něj vlezlými dotazy. Cesta byla v pohodě, jen na německých hranicích byli strašně hákliví na pasy. Zkoumali každé číslo snad půl hodiny a potom si vzali pas jednoho černocha, potom nějakýho podivína v trenýrkách a Japonky, která měla pocvakaný všechny stránky. Za chvíli se s ním vrátili a my mohli pokračovat dál v cestě. Ráno jsme jeli přes
Kehl, což je v Německu a pár kilometrů za ním už na nás čekal Štrasburk. Vystoupily jsme a sestřička nám už běžela naproti. První dojem města na mě byl smutný a celkově takový pochmourný. Bylo po dešti, já unavená, lidi otravní. Nasedly jsme do housenky, čili tramvaje a jely jsme směr
Esplanade. Tam je Moničky kolej, takže jsme vytáhly kufry do druhého patra. Zrovna nejel výtah, proč by jezdil, že jo. No do té její perníkové chaloupky jsme se naskládaly i s kufry a konečně si oddechly. Byly jsme všechny dost zpitomělé včetně Moničky, která se učila do noci. Takže jsme si chvíli lehly a z té chvíle bylo pět hodin a najednou bylo poledne. Rozhodly jsme se, že ten den neprospíme celý a aspoň vyrazíme na malou obhlídku města. Šly jsme se obléct a tak. To znamenalo, že když chtěl jeden člověk do koupelny, dva ostatní se všemi zavazadly museli stát u okna, aby ten první vůbec otevřel dveře. Nějak tak jsme se vyhrabaly do měs
ta a vydaly jsme se do nákupní galerie
Rivetoile. Nikdy jsem neviděla tolik obchodů pohromadě v tolika pavilonech. Neuvěřitelné. Zašly jsme do pekárny
Paul, kde jsem si dala výborný jahodový košíček a čokoládu s tunou šlehačky. Tam jsme si povídaly a potom jsme se šly do obchodů okouknout francajskou módu. Tak ta se prosím pěkně skládá z plátěného muchlavého oblečení a vzory jsou jedině kostky. Francouzsky jsou tak trochu ujeté dle mého názoru, co se týče jejich oblékání. Ale nadruhou stranu nejsou ani cudné ale ani nevkusné. Nikdy by si nevzaly minišaty pod zadek. Mají pod nimi třeba ještě sukni nebo kalhoty. A nevypadá to vůbec špatně. Zašly jsme do obchodu
Bershka, kde mi maminka zakoupila nádherné duhové fialovo-modré tričko. Potom jsme se jen tak potloukaly a koukaly po krámkách.
Když se blížilo k večeru, tak jsme zašly do
Leclercu, aby jsme nakoupily nějaké papkání a potom nás šla sestřička ubytovat do hotýlku
Cap Europe. Na to, že tam nikdy nebyla, to našla napoprvé. Hotýlek to byl za tu cenu nádherný. Vybalily jsme pár věcí, já jsem spořádala, co se dalo a rozhodly jsme se, že se půjdem ještě jen tak projít a podívat se ke katedrále. Protože jak je ve Štrasburku zvykem, přes den bylo divně a večer vylezlo slunce a udělalo se hezky. Takže jsme se ještě vydaly na malou procházku. Bydlely jsme v židovské čtvrti, takže jsme potkávaly muže v jarmulkách a velkých klouboucích s ještě většími vousy. Večer se z domů ozývaly jejich modlitby a zpěvy. Na rohu naší ulice byl takový malý obchůdek, kde jeden přijemný frantík prodával takové to běžné zboží za rozumnou cenu, takže jsme u něj vždycky večer koupily vodu nebo tak, abyc
hom měly mít, co na druhý den. Líbí se mi moc ta kosmopolita města, kdy jde po ulici černoška s Francouzem, Japonka s černochem a nikdo se nad tím nepozastavuje, mezitím, co tady by z toho měl každý osmý div světa. No tak tedy, tak jsme se vydaly na procházku ke katedrále. Byla to nádherná atmosféra, protože se oteplilo, vysvitlo sluníčko a všude byla spusta lidí. Otevřené obchůdky se suvenýry a z hospůdek se ozýval smích. U katedrály stáli chlapíci s harmonikou, basou a hráli francouzské melodie, což atmosféře ještě přidalo. Na náměstí jsou krásné alsaské hrázděné domečky, takže to je neobvyklé. Jiné než tady. Tentýž večer jsme se procházkou zase dostaly k hotelu a sestřička
odjela na svou kolej.
Druhý den byl na řadě výlet do Německa, do
Kehlu. Brzo ráno jsme se vydaly a naštěstí jsme měly dobré počasí. Nebylo ani horko ani zima, tak akorát. Popojely jsme kousek housenkou a šly pěšky k mostu, který vede ze Štrasburku do Německa. Cestou jsme míjely sloupy Evropské unie, kde je zastán každý stát. Cesta byla celkem příjemná a hezky ubíhala, protože jsme si povídaly. Bylo dost větrno, což je ve Štrasburku často. Tak jsme šly a šly až jsme došly k mostu, který tedy dělí dva zmíněné státy. Okolo je krásný park, kde sedí lidé, dávají si piknik a užívají si krásného jara. Cestou jsme míjely různé prolejzky a kravinky, které jsme samozřejmě všechny vyzkoušely. Byla to legrace...člověk na to potom moc rád vzpomíná. Když jsme došly do
Kehlu, tak jsme prošly baráčky a dostaly se na velkou a jedinou hlavní třídu, kde se něco děje. Oproti Francii to zde bylo dost jiné. Lidé se mi zdáli přijemnějí a na nic si nehráli. Prostředí bylo takové domácí a přátelské. Rozdíl je také v tom, že Němci tady jsou vesničani a Francouzi jsou sice vesničani taky, ale hrají si na měšťáky. Němci tady byli v tomhle přirozenější a to se mi líbilo. Začali jsme procházet třídu a sem tam zašli do nějakého obchodu. Koupily jsme si s Moničkou obří bublaninu v místním pekařství a byla naprosto výborná. Ovšem mluvit zde mezi sebou česky se ne vždycky vyplatí. Když jsme prošly okolo ,,místních" Rómek, tak jsme slyšely: ,,Ale dé lásko, já su ti stoprocentě věrdá, proč jsem asi odéšla a vzala si tě." Noo....vztahům se jak je vidět meze asi opravdu nekladou. Láska je láska, když choděj holky s holkama...Ochutnaly jsme místní italskou zmrzku, kde prodávali skutečně Italové a úplně se mi vybavily v tu chvíli vzpomínky z dětství, když jsme jezdili do Itálie k moři a kdy jsem si ve fialových pěnových pantofličkách ukopla paleček a taťka mě potom musel nést za krkem. Miluju peprmintovou zmrzlinu s čokoládou, to je opravdu fantazie. Obchůdky tu byly také hezké, takové malé a spíše rodinné. K obědu jsem sblajzla čtvrtku kuřete a neměla jsem si na co stěžovat. Odpoledne jsme už byly docela unavené a proto jsme zpět už jely autobusem, protože to taky je p
ár kilometrů. My jsme šly do hotelu, protože jsme byly celkem hotové a sestřička šla na večeři se svými přáteli, kteří už také pomalu odjíždějí a vracejí se do svých domovů.
V pátek jsme se rozhodly, že vezmeme úprkem místní obchodní dům a také obchůdky kolem náměstí, katedrály a tak dále. V obchoďáku na mě lezly mdloby z těch debilních bot, který jsem si na sebe vzala. Takže jsem se šla okolo poledne přezout a potom jsme pokračovaly dál, ale už jsme šly na náměstí ke katedrále, kde jsem nakoupila drobné suvenýrky a pohledy. Byla tam úžasná atmosféra a paní ve zlatě, která stála jako socha a když jsem šla kolem ,tak na mě mrkla. Zbytek odpoledne jsme se procházely u katedrály a jedly zmrzku. A tak nějak jsme se ještě snažily nasát atmosféru místního dění. Podívaly jsme se na Petit France, čili Malou Francii, která byla dříve součástí Alsaska. Tam jsou hrázděné domy a také bývala věznice na vodě, něco jako Alcatras. :-D
Poslední den jsme se docela prospaly, protože jsme měly hotel opustit až v jedenáct. Daly jsme si kufry k ségře(už jel výtah) a jely se podívat na Evropský parlament, Radu evropy atd. Byl to takový výlet celkem naučný. :o)) No a potom nám ještě sestřička ukázala její školu. Večer jsme si nějak tak povídaly a potom nás Monika doprovodila na autobus a my jsme se vydaly směr Čechy. Byly jsme tu ráno a to docela brzy. Asi okolo páté a v pět padesát nám jel autobus z Roztyl. No jenže bylo půl šesté a já koupila špatný lístky na metro a už jsme neměly jiné drobné. Takže mamka potřebovala rozměnit, ťukala jsem na trafiku, ale ta blbka, co dostala funkci odmítala otevřít půl hodiny předem, jen jsem chtěla rozměnit bože!!! Nakonec nám pomohl jen jediný kluk, který nám rozměnil. Jestli si tohle někdy přečte, tak nám zachránil život. Autoubus jsme stihly a potom i ten náš do Želče, takže jsme zapadly do postele a vzbudily se odpoledne...A poučení na závěr, nikdy se na nic nikoho neptejte, o nic ho neproste a nic po něm nechtějte. V každém větším městě by vás nechali vykrvácet třeba i z krční tepny, pokud byste na ně ťukali třicet minut před otvíračkou...tak au revoir...
ansonia pro chudší obyvatelstvo si užívá Silvestr a nástup nového roku. Sebevraždou majitele kabaret skončí a tři nezaměstnaní se ho snaží znovu obnovit. Na pomoc jim přijde i tzv. pan Rádio, který byl přes třicet let zavřený jen ve svém domě. Dívka Douce, která má nádherný hlas, kabaret zachrání, protože hosté začnou chodit hlavně kvůli ní. Jenže později je jí nabídnuto angažmá v lepším divadle a ona ho přijme. Pigoil, kulisák, přijde na to, že ho žena podvádí a ta se i se synem Jojem odstěhuje pryč. Pigoil zpustne, nebaví ho život a všechno chce vzdát. Ale když Chansonia zkrachuje podruhé, nemá už náladu nikdo. Starý podnikatel Galapiat slíbí, že ji koupí, ale pod tou podmínkou, že Douce bude jeho. Jenže ta miluje osvětlovače Miloua. Když se to Galapiat dozví, tak se rozhodne Miloua zavraždit, ale splete si ho. Když mu to Milou beží oplatit, tak na něj obchodník vytasí zbraň, ale Pigoil zezadu vystřelí a zachrání tak osvětlovači život. Jde do vězení, ale za pár let se vrátí a Chansonia se jmenuje po něm. Všichni kromě něj se podívají k moři a jsou z něj nadšení...
