Paříž 36

Film z roku 2008, kde si zahrál třeba i slavný francouzský zpěvák a herec Pierre Richard se odehrává na předměstí Paříže - Faubourgu. Je předválečný rok 1936 a Francie je plná vzpour a revolucí. Divadlo Chansonia pro chudší obyvatelstvo si užívá Silvestr a nástup nového roku. Sebevraždou majitele kabaret skončí a tři nezaměstnaní se ho snaží znovu obnovit. Na pomoc jim přijde i tzv. pan Rádio, který byl přes třicet let zavřený jen ve svém domě. Dívka Douce, která má nádherný hlas, kabaret zachrání, protože hosté začnou chodit hlavně kvůli ní. Jenže později je jí nabídnuto angažmá v lepším divadle a ona ho přijme. Pigoil, kulisák, přijde na to, že ho žena podvádí a ta se i se synem Jojem odstěhuje pryč. Pigoil zpustne, nebaví ho život a všechno chce vzdát. Ale když Chansonia zkrachuje podruhé, nemá už náladu nikdo. Starý podnikatel Galapiat slíbí, že ji koupí, ale pod tou podmínkou, že Douce bude jeho. Jenže ta miluje osvětlovače Miloua. Když se to Galapiat dozví, tak se rozhodne Miloua zavraždit, ale splete si ho. Když mu to Milou beží oplatit, tak na něj obchodník vytasí zbraň, ale Pigoil zezadu vystřelí a zachrání tak osvětlovači život. Jde do vězení, ale za pár let se vrátí a Chansonia se jmenuje po něm. Všichni kromě něj se podívají k moři a jsou z něj nadšení...

Žďár nad Sázavou

Tak zase jako každý rok jsme byly s maminkou cvičit na té zlaté Vysočině. Kola jsme měly už konečně na nosiči, takže jsem neměla řidítka pod krkem. Jet s nosičem je trošičku nezvyk, ale jde to a kola to vydržela v pohodě a my kupodivu taky. Přivítalo nás celkem vedro, ale poté už bylo klasicky žďárské počasí. Letos jsem ani moc nefotila, protože každý rok to tam světe div se, vypadá pořád úplně stejně. Cvičení trochu polevilo, asi kvůli věkovému průměru účastníků. :o)) Pochod jsem letos nešla, protože jsem si nějak natáhla koleno a zrovna to, které jsem si letos na horách zranila. Nejhezčí byly cyklistické výlety, které jsme si s mamkou dělalaly do blízké Polničky, kde je moc příjemná hospůdka. Celkem rychle to uteklo, až jsem to nečekala. Ale zase jsem alespoň pro sebe něco udělala a tak si i tak nějak odpočinula.

Yeah yeah yeahs !!!

1. 7. přijeli poprvé do Prahy američtí Yeah yeah yeahs a vystoupili v klubu ROXY. S kamarádem jsme vyrazili z Tábora předčasně, abychom koncert stihli, ale ten papi co seděl v informacích nám s úplně ledovým klidem oznámil, že vlak nejede, teda pardon, že je ,,odřeknutej". Na otázku, kdy jede další, zda vůbec nějaký pokrčil nezúčastněně rameny. Fajn, to bychom měli. Rozhodli jsme se, že pojedeme radši autobusem, protože je tam rychleji. Roztylák to totiž jak je známo vždycky dost kalí, takže je tam ještě dříve než má být. Dojeli jsme na Hlavák a odtud se vydali pěšky na Václavák, kde jsme si v horním Mekáči dali malou přestávku. Jenže v tu chvíli začalo nehorázně pršet...slabé slovo...prostě lilo jak z konve. Chvíli jsme čekali, jestli to nepřejde, ale jelikož bylo čtvrt na sedm a koncert byl od sedmi, museli jsme vyrazit déšť nedéšť. Takže nevím, proč jsem si dávala doma sprchu, nevím, proč jsem si myla vlasy, atd. atd. Tady jsem to měla všechno gratis. Teklo po nás úplně neskutečným způsobem. Takže když jsme došli k Paladiu, byli jsme jak zmoklý slípky. Čekali jsme venku a vystávali frontu ke vchodu, opět v dešti. Je pravda, že jakýsi gentleman mi podržel deštník, takže aspoň trochu jsem se osušila, ale už jsem na tom byla i líp. Když jsme se konečně natlačili všichni dovnitř, stihli jsme vypít tak jedno pivo a potom už jsme se nikam nedostali, protože dav za námi nás totálně zamáčkl a nebylo možné kamkoli odejít. Předkapela Comanechi pořádně rozjela atmosféru a všichni netrpělivě vyčkávali Karen O. Po skončení předkapely naběhli testovači všeho čeho se později mistři dotkli. Upozorňuju, že ještě nikdy v životě jsem nebyla tak spocená jako včera večer. Nebylo tam kousek vzduchu a všichni už začali skandovat a vyřvávat skupinu na podium. Najednou se zhaslo a byli tam. Obrovský aplaus, kterým byli přivítáni nebral konců. Mástři předvedli své nové cd It's Blitz a jelikož byli v Praze poprvé nezapomněli ani na některé starší hity. Karen nezklamala a přišla opět v nezapomenutelném oblečku připomínající velké plenkové kalhotky. Zazněly songy jako Pin, Skeletons, Zero, ale ty na které jsem nejvíc čekala přišly naštěstí taky. Akustická Maps všechny uklidnila a prohloubila už tak dost silný zážitek.Už to vypadalo na konec, ale newyorští se ještě dvakrát vrátili. Po přídavku Heads will roll se z lidí stávali zvířata. Nikdo už neovládal sám sebe a při Date with the night už byli všichni mimo svoje tělo. Karen byla nádherná, divoká, skvostná, křehká a přitom silná. Charizmatická jako blázen a její hlas je zkrátka nezapomenutelný. Když svým silným hlasem zařvala: ,,Thank you Prague, we love you, where were you all our life?", tak ji všichni padli k nohám. Po koncertě nikdo nechtěl věřit, že je konec. Myslím, že jsem ho viděla na jeden dech. Uteklo to, jako by se to ani nikdy nestalo...

Měli jsme ještě dvě hodiny času a rychlík, kterým jsme měli jet opět nejel. Museli jsme tedy osobákem do Stránčic, odtud výluka, takže autobusem do Senohrab a zase na vlak a šup do Tábora...Byl to nejúžasnější zážitek...nejen díky hudbě..