Tunisko

Letos jsem vyrazila s maminkou a sestřičkou do Tuniska...

Náš pobyt trval 12 dní a bydlely jsme v oblasti Yasmine Hammamet v hotelu Almaz. Když jsme se v noci dostaly do hotelu, tak uvítání bylo docela příjemné. Šly jsme spát a teprve až další den jsme se rozkoukaly a podívaly se, jak co vypadá. Docela mě potěšilo, že byl hotel v centru města, takže jsme večer, když zapadlo slunce a nebylo takové vedro, mohly prokouknout různé obchůdky a projít se po městě. Večer to bylo opravdu zvláštní. Už z letadla všechno svítilo a vypadalo tak nádherně, že člověk věděl, že je prostě jinde...

Trochu mi vadilo, že moře bylo dál, než původně bylo slíbené, ale nakonec to zase taková tragédie nebyla, protože jsem se v něm stejně koupala asi jen třikrát, jelikož bylo strašně znečištěné a plné chaluh. Ale na druhou stranu, skákat přes třímetrové vlny byla sranda. :o)))
Cesta k moři se mi líbila vypadala jako hlavní třída v Beverly Hills. Ověnčená palmami, dlouhá jako kolonáda a lidé chodili ráno při rozbřesku a večer, když se setmělo, běhat. Já jsem teda nechodila ani ráno ani večer, protože jsem neměla botasky a hlavně jsem se chtěla jen válet. :o)))

Večer, když se setmělo, mělo všechno úplně jiný nádech, než ve dne, ale tak je to vždycky. Musím říct, že počasí není úplně tak straaašně teplé jako v Egyptě, ale velké teplo je tu samozřejmě taky. Ale opravdu bylo cítit menší. Moře teplotně nebylo vůbec špatný, ale pokud se chtěl člověk koupat, tak nejlepší čas byl někdy mezi oběděm a pozdním odpolednem, kdy ještě v moři nebyly naplaveniny a nebylo zdaleka tak divoké jako k večeru, kdy vlny dosahovaly klidně několika metrů. Jídlo bylo dost jednotvárné, ale s jejich službami se nedá ani nic jiného čekat. Hotel měl ale nádherný bazén, ve kterém jsem trávila většinu času. Problémem byl ale dost velký nepoměr mezi turisty a lehátky, takže občas někdo ležel i na trávě nebo přímo na betoně. Časem to člověk ale vychytal a potom si třeba i lehnul na lehátko. Opravdu, ale opravdu nenáročným lidem by tu asi nic nevadilo. Já jsem byla téměř spokojená, stačilo mi teplo, voda a postel, čehož jsem se dočkala. Protože mě zajímala země, lidi a to, jak tady žijí. Lidem, kteří si potrpí na luxus tento hotel ale nedoporučuji, vlastně ani tuto zemi ne. Tunisko prostě není bohatá země a nežije z turismu tolik jako třeba Egypt. Bohužel jsem ale viděla Araby bijící své manželky, což se mi vůbec nelíbilo, ale já sama s tím nic udělat nemůžu. Těžko říct, jestli se tato situace někdy změní. Večer jsme chodily do města často, většinou do Mediny, která byla centrem všeho nákupu, hospůdek, kaváren i pizzerií. Taky se tady nachází největší zábavní park v Tunisku Carthage Land a naproti je i velký lunapark, kde se děti opravdu vyřádí. Musím říct, že takhle za tmy působí tahle třída opravdu krásně. Procházky jsme však dělaly i na druhou stranu, na třídu Yasmine Hammamet, kde je novostavba těch nejluxusnějších hotelů, z nichž mnohé jsou přístupné jen Arabům a české cestovky je ani nenabízejí.

V hotelu bylo fajn - někdy. Animační program stál za starou bačkoru, ale animáci až na jednoho kokosáka byli příjemní a byla s nimi sranda. Zejména Rafik, Ibrahim a Mido. Chybu neměl ani chief animator Sam, který vypadal jako Saša Rašilov. :-D Celkově to ale byla výborná dovolená a myslím, že bych se do hotelu vrátila znovu, protože na to ráda vzpomínám a ještě dlouho budu...

Strasbourg

S maminkou jsme se rozhodly, že navštívíme mou sestřičku ve Štrasburku, kde celý tento rok studovala. V Táboře jsme nasedly na autobus směr Roztyly. Ehm, se dvěma kufry a ještě jednou taškou, ve které jsme Moničce vezly tašky pro její zabalení věcí, až pojede domů. Když jsme dojely do Prahy, tak nám do odjezdu zbývaly ještě čtyři hodinky. Bylo fajn projít se po Praze, ale procházet se tam se třemi zavazadly a dvěma příručními taškami už moc ne. Zakotvily jsme u Mekáče, kde jsme si sice daly něco k snědku, ale hlavně jsme tam mohly nerušeně sedět a mít tam kufry, což se moc hodilo.Za pár hodinek jsme se odebraly na nádraží Florenc, odkud nám měl jet v deset hodin autobus Eurolines. Když jsme se se všemi kufry dokodrcaly na autobusovou zastávku, plácla jsem sebou na lavičku a sedla si jako žába. Najednou šel kolem jakýsi bezhaus a pronesl: ,,Moc hezký rozkrok." Byla jsem v tu chvíli tak unavená, že jsem nebyla schopná cokoliv říct. :-D

Když přijel autobus, konečně jsme úlevně nastoupily a vydaly se směr Francie. Cesta probíhala v pohodě až na to, že jsem už zapomněla jak probíhá takové dálkové cestování autobusem. Což se mi rychle připomnělo. Nohy jako bakule a nemoci hýbnout krkem. Při přestávakách jsem konala spartakiádu, abych rozcvičila svojé chcíplé údy. Přede mnou seděl rádoby ,,Francouz", který stále obtěžoval chudinku slečnu vedle něj vlezlými dotazy. Cesta byla v pohodě, jen na německých hranicích byli strašně hákliví na pasy. Zkoumali každé číslo snad půl hodiny a potom si vzali pas jednoho černocha, potom nějakýho podivína v trenýrkách a Japonky, která měla pocvakaný všechny stránky. Za chvíli se s ním vrátili a my mohli pokračovat dál v cestě. Ráno jsme jeli přes Kehl, což je v Německu a pár kilometrů za ním už na nás čekal Štrasburk. Vystoupily jsme a sestřička nám už běžela naproti. První dojem města na mě byl smutný a celkově takový pochmourný. Bylo po dešti, já unavená, lidi otravní. Nasedly jsme do housenky, čili tramvaje a jely jsme směr Esplanade. Tam je Moničky kolej, takže jsme vytáhly kufry do druhého patra. Zrovna nejel výtah, proč by jezdil, že jo. No do té její perníkové chaloupky jsme se naskládaly i s kufry a konečně si oddechly. Byly jsme všechny dost zpitomělé včetně Moničky, která se učila do noci. Takže jsme si chvíli lehly a z té chvíle bylo pět hodin a najednou bylo poledne. Rozhodly jsme se, že ten den neprospíme celý a aspoň vyrazíme na malou obhlídku města. Šly jsme se obléct a tak. To znamenalo, že když chtěl jeden člověk do koupelny, dva ostatní se všemi zavazadly museli stát u okna, aby ten první vůbec otevřel dveře. Nějak tak jsme se vyhrabaly do města a vydaly jsme se do nákupní galerie Rivetoile. Nikdy jsem neviděla tolik obchodů pohromadě v tolika pavilonech. Neuvěřitelné. Zašly jsme do pekárny Paul, kde jsem si dala výborný jahodový košíček a čokoládu s tunou šlehačky. Tam jsme si povídaly a potom jsme se šly do obchodů okouknout francajskou módu. Tak ta se prosím pěkně skládá z plátěného muchlavého oblečení a vzory jsou jedině kostky. Francouzsky jsou tak trochu ujeté dle mého názoru, co se týče jejich oblékání. Ale nadruhou stranu nejsou ani cudné ale ani nevkusné. Nikdy by si nevzaly minišaty pod zadek. Mají pod nimi třeba ještě sukni nebo kalhoty. A nevypadá to vůbec špatně. Zašly jsme do obchodu Bershka, kde mi maminka zakoupila nádherné duhové fialovo-modré tričko. Potom jsme se jen tak potloukaly a koukaly po krámkách. Když se blížilo k večeru, tak jsme zašly do Leclercu, aby jsme nakoupily nějaké papkání a potom nás šla sestřička ubytovat do hotýlku Cap Europe. Na to, že tam nikdy nebyla, to našla napoprvé. Hotýlek to byl za tu cenu nádherný. Vybalily jsme pár věcí, já jsem spořádala, co se dalo a rozhodly jsme se, že se půjdem ještě jen tak projít a podívat se ke katedrále. Protože jak je ve Štrasburku zvykem, přes den bylo divně a večer vylezlo slunce a udělalo se hezky. Takže jsme se ještě vydaly na malou procházku. Bydlely jsme v židovské čtvrti, takže jsme potkávaly muže v jarmulkách a velkých klouboucích s ještě většími vousy. Večer se z domů ozývaly jejich modlitby a zpěvy. Na rohu naší ulice byl takový malý obchůdek, kde jeden přijemný frantík prodával takové to běžné zboží za rozumnou cenu, takže jsme u něj vždycky večer koupily vodu nebo tak, abychom měly mít, co na druhý den. Líbí se mi moc ta kosmopolita města, kdy jde po ulici černoška s Francouzem, Japonka s černochem a nikdo se nad tím nepozastavuje, mezitím, co tady by z toho měl každý osmý div světa. No tak tedy, tak jsme se vydaly na procházku ke katedrále. Byla to nádherná atmosféra, protože se oteplilo, vysvitlo sluníčko a všude byla spusta lidí. Otevřené obchůdky se suvenýry a z hospůdek se ozýval smích. U katedrály stáli chlapíci s harmonikou, basou a hráli francouzské melodie, což atmosféře ještě přidalo. Na náměstí jsou krásné alsaské hrázděné domečky, takže to je neobvyklé. Jiné než tady. Tentýž večer jsme se procházkou zase dostaly k hotelu a sestřička odjela na svou kolej.

Druhý den byl na řadě výlet do Německa, do Kehlu. Brzo ráno jsme se vydaly a naštěstí jsme měly dobré počasí. Nebylo ani horko ani zima, tak akorát. Popojely jsme kousek housenkou a šly pěšky k mostu, který vede ze Štrasburku do Německa. Cestou jsme míjely sloupy Evropské unie, kde je zastán každý stát. Cesta byla celkem příjemná a hezky ubíhala, protože jsme si povídaly. Bylo dost větrno, což je ve Štrasburku často. Tak jsme šly a šly až jsme došly k mostu, který tedy dělí dva zmíněné státy. Okolo je krásný park, kde sedí lidé, dávají si piknik a užívají si krásného jara. Cestou jsme míjely různé prolejzky a kravinky, které jsme samozřejmě všechny vyzkoušely. Byla to legrace...člověk na to potom moc rád vzpomíná. Když jsme došly do Kehlu, tak jsme prošly baráčky a dostaly se na velkou a jedinou hlavní třídu, kde se něco děje. Oproti Francii to zde bylo dost jiné. Lidé se mi zdáli přijemnějí a na nic si nehráli. Prostředí bylo takové domácí a přátelské. Rozdíl je také v tom, že Němci tady jsou vesničani a Francouzi jsou sice vesničani taky, ale hrají si na měšťáky. Němci tady byli v tomhle přirozenější a to se mi líbilo. Začali jsme procházet třídu a sem tam zašli do nějakého obchodu. Koupily jsme si s Moničkou obří bublaninu v místním pekařství a byla naprosto výborná. Ovšem mluvit zde mezi sebou česky se ne vždycky vyplatí. Když jsme prošly okolo ,,místních" Rómek, tak jsme slyšely: ,,Ale dé lásko, já su ti stoprocentě věrdá, proč jsem asi odéšla a vzala si tě." Noo....vztahům se jak je vidět meze asi opravdu nekladou. Láska je láska, když choděj holky s holkama...Ochutnaly jsme místní italskou zmrzku, kde prodávali skutečně Italové a úplně se mi vybavily v tu chvíli vzpomínky z dětství, když jsme jezdili do Itálie k moři a kdy jsem si ve fialových pěnových pantofličkách ukopla paleček a taťka mě potom musel nést za krkem. Miluju peprmintovou zmrzlinu s čokoládou, to je opravdu fantazie. Obchůdky tu byly také hezké, takové malé a spíše rodinné. K obědu jsem sblajzla čtvrtku kuřete a neměla jsem si na co stěžovat. Odpoledne jsme už byly docela unavené a proto jsme zpět už jely autobusem, protože to taky je pár kilometrů. My jsme šly do hotelu, protože jsme byly celkem hotové a sestřička šla na večeři se svými přáteli, kteří už také pomalu odjíždějí a vracejí se do svých domovů.

V pátek jsme se rozhodly, že vezmeme úprkem místní obchodní dům a také obchůdky kolem náměstí, katedrály a tak dále. V obchoďáku na mě lezly mdloby z těch debilních bot, který jsem si na sebe vzala. Takže jsem se šla okolo poledne přezout a potom jsme pokračovaly dál, ale už jsme šly na náměstí ke katedrále, kde jsem nakoupila drobné suvenýrky a pohledy. Byla tam úžasná atmosféra a paní ve zlatě, která stála jako socha a když jsem šla kolem ,tak na mě mrkla. Zbytek odpoledne jsme se procházely u katedrály a jedly zmrzku. A tak nějak jsme se ještě snažily nasát atmosféru místního dění. Podívaly jsme se na Petit France, čili Malou Francii, která byla dříve součástí Alsaska. Tam jsou hrázděné domy a také bývala věznice na vodě, něco jako Alcatras. :-D

Poslední den jsme se docela prospaly, protože jsme měly hotel opustit až v jedenáct. Daly jsme si kufry k ségře(už jel výtah) a jely se podívat na Evropský parlament, Radu evropy atd. Byl to takový výlet celkem naučný. :o)) No a potom nám ještě sestřička ukázala její školu. Večer jsme si nějak tak povídaly a potom nás Monika doprovodila na autobus a my jsme se vydaly směr Čechy. Byly jsme tu ráno a to docela brzy. Asi okolo páté a v pět padesát nám jel autobus z Roztyl. No jenže bylo půl šesté a já koupila špatný lístky na metro a už jsme neměly jiné drobné. Takže mamka potřebovala rozměnit, ťukala jsem na trafiku, ale ta blbka, co dostala funkci odmítala otevřít půl hodiny předem, jen jsem chtěla rozměnit bože!!! Nakonec nám pomohl jen jediný kluk, který nám rozměnil. Jestli si tohle někdy přečte, tak nám zachránil život. Autoubus jsme stihly a potom i ten náš do Želče, takže jsme zapadly do postele a vzbudily se odpoledne...A poučení na závěr, nikdy se na nic nikoho neptejte, o nic ho neproste a nic po něm nechtějte. V každém větším městě by vás nechali vykrvácet třeba i z krční tepny, pokud byste na ně ťukali třicet minut před otvíračkou...tak au revoir...

Paříž - město zamilovaných...

Jednou z mých posledních letošních cest byla sladká Paříž, která byla v květnovém oparu krásně rozkvetlá, teplá a sálala z ní pohoda.......

Vyjeli jsme autobusem z Tábora a cesta ubíhala celkem dobře, jen....ano, jeli jsme autobsem, takže ten samý problém jako vždy, měli jsme nohy.............................................................................
Když jsem se po polámané cestě vzbudila na svém kamarádovi a musím přiznat, že to bylo po dlouhé době probuzení příjemné (pro mě ano, jak se vyspal on, nemám zdání), tak jsme byli asi dvacet kilometrů od Paříže, ale na dálnici, která byla beznadějně ucpaná a tak jsme tento směšný úsek jeli asi tři hodiny.................................

Když jsme dorazili do podzemních parkovišť, kde jedině mohly autobusy stát, všichni jsme si s úlevou protáhli nohy......přesunuli jsme se do metra, které nás dovezlo blíže k centru.......

Nečekali jsme, že bude takové vedro, proto jsme všichni měli deštníky a opalovací krém nikdo z nás.....večer jsme vypadali jako raci, ale o tom až později..............

Vystoupili jsme tedy z metra nedaleko Náměstí svornosti (Place de La Concorde), kde jsme si prohlédli egyptský obelisk, který zde stojí již od časů dávných bojů a zdobí francouzské náměstí, kde se prohánějí desítky skútrů, na kterých jezdí ženy v kostýmech, manažeři, ale i prodavači zeleniny......Z náměstí na nás vykukovala Eiffelova věž, ale ještě se nezdála zdaleka tak velká, jako když jsem stála před ní......Byli jsme se podívat u Invalidovny, která dříve sloužila poraněným vojákům a dnes má stejný význam až na to, že jsou v ní civilisté.........................

Vedro bylo opravdu k nesnesení, zvlášť když člověk chodí bez pití po ulici a nemá, kam by zalezl.......Přišli jsme blíže k vysoké krasavici a s mojí sestrou jsme se rozhodly, že se podíváme samozřejmě až nahoru, když už jsme tady........Všude pod Eiffelovkou byli policisté nebo lépe portýři se samopaly a hlídali sebemenší divný pohyb.....vystáli jsme nekonečnou frontu, kde moje jazykaznalá sestřička koupila dvě vstupenky a už se jelo.....Vyjely jsme výtahem do druhého patra věže a odtud jsme přešly do užšího výtahu, který nás odvezl na vrchol............

Podotýkám, že konstrukce je z ocele, tudíž jsme se houpali ze strany na stranu jako kdybychom seděli na špičce topolu....to samozřejmě přeháním, ale znatelné to bylo...........tam nahoře byl nádherný výhled do dáli......ruské kolo v Londýně ale bohužel vidět nebylo, na to bylo moc malé......prošly jsme se po kruhu, kde byly napsané vzdušné vzdálenosti do jiných měst z vrcholu věže.......sešly jsme o patro níže, kde byly i venkovní lavičky a tak mohli lidé posvačit, posedět a protáhnout své unavené údy....ty dva dolní samozřejmě..............Poté jsme sešly do prvního patra, kde je vedená restaurace, kam jsme samozřejmě nešly, chtěly jsme si totiž nějaké peníze nechat i na zbytek pobytu a ne si za ně koupit náprstek kávy, že.................i když na vrcholku věže jsme si koupily malé suvenýrky......................

Po zdolání miliardy a půl schodů (počítala jsem to :-D) jsme si sedly do parku pod Eiffelovou věží a předstíraly jsme, že tam takhle sedáváme každý den a že je to vlastně úplně normální sedět pod Eiffelovkou..............................

Potom jsme se vydaly do města, do zahrad naproti Eiffelově věži, kde šla sestra fotit a já jsem vysílením skončila ležet na zídce jako bezdomovec a pozorovala jsem ruch a auta pod věží............nakonec jsme se s mou sestrou ve stavu mezi životem a smrtí doplazily k Vítěznému oblouku, kde jsme se alespoň vyfotily, abychom samy sobě věřily, že jsme tam vůbec byly....poté jsme si koupily na Champs-Elysées nejdražší vodu v našem životě a vydaly se k autobusu.......

Pro první den stačilo....vlastně druhý, první jsme totiž procestovali...........jeli jsme všichni společně zhruba třicet kilometrů za Paříž, kde jsme bydleli v tzv. formulích - F1. Bydleli tam s námi chasníci, stavaři a také....no zkrátka žena ani jedna, takže měli opravdu pozdvižení..........Pokoj byl velice spoře zařízen, postel a umyvadlo to jistily.......Jaká barva byla dveří Vašeho pokoje, v našem případě červená, taková barva byla Vaší sprchy a toalety, ale já jsem se pravidelně sprchovala v modrých, bylo v nich nejvíc volno.....zpět k spálení....večer jsem vypadala jako totální rajče z odrůdy rajčovitých.......všichni na mě koukali jako na exota a myslím, že koukali správně.........usnuli jsme vysílením a s očekáváním, co přijde den třetí.........................

O počasí jsme se bát nemuseli, protože nám opravdu přálo, i když párkrát sprchlo přes den se opět udělalo dusno a bylo teplo..................třetí den jsme tedy časně ráno vyrazili do zámku Fontanbleau, kde jsme všichni předstírali, že je nám do sedmnácti let, včetně mé dvaadvacetileté sestry....nevím proč, ale prošlo to.....prošli jsme si zámek, kde sedávali všichni Ludvíci a vyfotili se v zahradách, kde pro změnu byly kobylí ehm........poté nás autobus odvezl do Versailles, kde musím se přiznat jsme pouze se sestrou prošly nádvoří a místo prohlídky zámku jsme vzaly úprkem obchody a McDonald's, kde jsme se napáply a bylo nám fajn.........Poté jsme se přemístili do moderní čtvrti La Défense, kde jsem poprvé ve svém životě naživo spatřila mrakodrapy, seděla na jejich schodech a jedla bagetu jako opravdová Francouzska.................nakonec jsme autobusem několikrát objeli Vítězný oblouk v jehož kruhovém objezdu běhali zajíci a halucinace jsem opravdu neměla.................Přesunuli jsme se na loď, kde nás čekala společná projížďka po Seině.....sice trochu sprchlo, ale i tak to stálo za to.....Večer nás ještě provezli okolo Vítězného oblouku znovu, abychom ho viděly také ve tmě......zážitek.....

Čtvrtý a zároveň poslední den jsme navštívili Notre Damme, kde jsem zapálila svíčky a poté jsme se vydaly s mou sestrou hledat Louvre, který jsme sice našly, prošly jsme se po nádvoří, ale dovnitř jsme to už nestihly, takže Mona Lisa tam visí na zdi, aniž bych ji spatřla naživo, když jsme se přesunuli na Montmartre, tak jsem byla jako ve snách, všude jsem viděla Audrey Tatou, co by Amelii Poulain...z mého oblíbeného filmu....byla jsem v chrámu Sacre Couer, kde jsem zapálila svíčku a dívala jsem se na Paříž a měla jsem ji jako na dlani.........taky jsme se prošly kolem světoznámého kabaretu Moulin Rouge a poté jsme byli všichni společně na večeři v arabském bistru, kde jsme si pochutnali na gyrosu s hranolkami a s příjemně naplněnými bříšky jsme se ještě prošli krásnými ulicemi Paříže a potom jsme se jen dívali jak nad Seinnou zapadá slunce a čekali, až přijede náš autobus, který nás plny žážitků odveze domů..................................................................................................................Jen má vzděláním posledlá sestra se ještě běžela podívat, jakže to vlastně vypadá ta Sorbona :-D

Londýn - město čajoven a potulných hudebníků

A protože cestuji velmi ráda, povím Vám také o mé březnové cestě do Spojeného království..........

Cestu v autobuse, kdybyste si nohy nejradši dali ven z okénka všichni dobře známe.....je strašná, ale přežít se dá...jsem toho živoucí důkaz......

Jeli jsme přes Francii a když jsme dojeli do přístavu Calais, tak náš autobus navezli na trajekt, který směřoval do anglického přístavu Dover.....ano, trajekt se houpe.....a já se houpala s ním a můj žaludek neváhal a houpal se s námi......naštěstí cesta trvala necelou hodinku, takže jsem udržela vše na svém místě, ale prodýchávala jsem to dlouho, to musím přiznat...............................

Po vylodění jsme navštívili hrad v Doveru a potom jsme se celí unavení přesunuli do katedrály v Canteburry, kde byla ošklivá a vlezlá zima, ale také to bylo tím, že jsme byli rozespalí.............

Po prohlídce katedrály a městečka jsme se přesunuli k autobusu, který nás odvezl na stanoviště, kde si nás měly vyzvednout rodiny, u kterých jsme ten týden bydleli..............................................

Pan Hurts byl velmi příjemný a jeho žena také.....vřele nás přivítali dva blonďatí synátoři, kteří na nás skočili a hned v řadě za nimi jejich dva labradoři, takže jsme se s holkama opravdu nenudily...........

Dům byl zařízený ryze spoře po anglicku......úzké chodby, vysoké schody, kamenné zdi a dřevěné podlahy..........paní domácí byla ale dobrá kuchařka, jelikož jsem si navrch přivezla domů čtyři kamarády...........celý den jsme totiž neměli možnost, kde jíst a tak jsme se večer pěkně ,,natucli" něčím dobrým :-D

Druhý den nebylo počasí o nic lepší a my jsme se vydali autobusem na tříhodinovou cestu na Stonehenge......opravdu vypadal tak jako ze všech obrázků....blízko ke kamenům se díky vandalům už chodit nesmí a tak jsme jen chodili dokola jako cvičení medvědi......všichni jsme dostali telefonek do kterého paní říkala vše důležité o této stavbě, myslím, že to jediné, co jsme rozuměli bylo to, že se jí říká Stonehenge..............................................................................................

Týž den jsme se po návštěvě kamenných obrů přesunuli do městečka Salisburry, kde jsme navštívili další opravdu velmi vysokou katedrálu.........městečko bylo hezké, malé, ale přesto v něm bylo vše, co bych k životu potřebovala......irští hudebníci na ulicích.....dudy se ozývaly široko daleko, tomu říkám atmosféra...........

Třetí den na návštěvu Oxfordu se již udělalo lepší počasí a dokonce se na nás i podívalo sluníčko, byli jsme v zahradách, kde se natáčel Harry Potter a kde lítala Hermiona s Ronem......zajímavé, ale ne pro mě :-D já jsem se spíše zajímala o studentské koleje a prostranství okolo univerzity, do kterého stejně nebyl nijak zvláštní přístup..................poté jsme se přesunuli do Windsoru, kde zrovna jednala královna s francouzským prezidentem Sarkozym, proto byly všude vlajky a drahá auta...........

Čtvrtý den byl nejhorší, vyrazili jsme totiž do přístavního městečka Porsmouth, kde se narodila většina anglických spisovatelů a umělců.....myslím, že spojení lilo jako z konve, je pro tento den slabý pojem...........se svými chudáčky deštníky, které se prohybovaly ve větru jako tulipány jsme bojovali a nasměrovávali je tak, aby nám alespoň do očí neteklo......ale marně, kdo měl pláštěnku a zabalil se do ní od hlavy po paty vyhrál.....................................já jsem prohrála............

Navštívili jsme staré námořnické muzeum a také loď, kde byly moderně znázorněny různé námořní bitvy....i přes hrůznost počasí bych si snad bývala tento den užila, nesměla bych se však se svými 183 centimetry bouchnout do hlavy o trám, který vedl podél celé lodi.......vyjížďku po přístavu jsem v polokomatickém stavu prospala a lépe se mi udělalo až odpoledne, kdy vysvitlo slunce a já jsem si prohlédla rozhledu the Spinnaker, kde v horní části byla kavárna, kam jsem se už ale šplhat neodvážila, havu mám jen jednu, že..................................................................................

Pátý a zároveň poslední den jsme vyrazili do Londýna a to bylo teprve ono.....bolest hlavy byla tatam a i počasí se konečně umoudřilo........seděla jsem v autobuse a najednou na mě vykoukl Big Ben s celým svým parlamentem, zvláštní pocit, celkem mě zamrazilo.........vylezli jsme na velké ruské kolo, ze kterého jsme díky jasnu viděli vzdálenou Eiffelovu věž......poté jsme si prošli Londýn, shlédli jsme výměnu stráží, prošli jsme se po Tower bridge, kde už na nás opět padaly dešťové kapky a naší cestu jsme ukončili v Toweru, na který já už jsem ale neměla sílu, takže královské klenoty mi zůstaly utajeny, snad budu mít šanci je ještě někdy vidět.........................

Před odjezdem domů jsme se ještě vyšplhali k nultému poledníku, kde jsme se všichni vyfotili a poté už jsme nastoupili do našeho loďáku a vydali se směr naše vlast................................................

Tak zase po roce byly tu mé druhé Vánoce......dovolená v Egyptě...

Ano....miluji Egypt a ano....miluji ho opravdu vroucně......a troufám si říct, že je to láska na celý život....A tak jsem pár dní před koncem srpna opět zamířila do mé milované Hurghady, letoviska v Egyptě......Tentokrát jsme bydleli blíže k městu, konkrétně přímo na hlavní třídě Sakkaly.......V hotelu Le Pacha......hotel je to menší a co se týče vybavení ,,chudší" než ostatní hotely......Ale i tak to byla pro mě jako vždy pohádková dovolená....

Odlet z Prahy byl okolo půl desáté ráno, což znamená brzké vstávání......přiletěla egyptská společnost Air Cairo s údajně nejlepším pilotem Egypta, jak jsme se později dozvěděli od jednoho milého stevarda....... :-D

Když jsem vystoupila na letišti v Hurghadě, myslela jsem si, že to příšerné vedro jde z motoru letadla, opak byl pravdou.....to vedro tam bylo až do té doby, než jsem znovu strčila hlavu do letadla za dvanáct dní po mém příjezdu........

Přijeli jsme do hotelu a párkrát jsme museli měnit pokoj, než jsme našli náš ideál......ne, že bychom snad byli nějak rozmazlení, ale přece jen pokoj jako kobka bez balkónu s oknem, pod kterým každý den až do časných ranních hodin zpívá potulný zpěvák přes mikrofon, nebyl úplně to pravé ořechové....................................

Mezitím, co rodiče usnuli vysílením na pláži, já jsem nechtěla promarnit ani den, vyšla jsem si na pláž a prošla bar a celý komplex.....u bazénu bylo lidí trochu více a všichni různě posedávali v koutcích zahrad a na křeslech v recepci.....užívali si zkrátka svo pohádkovou dovolenou...............................................................

Po večeři jsme šly se sestrou do města, kde jsem se sešla se svým kamarádem Mohammedem, kterého jsem potkala minulé léto v hotelu Sunny days el Palacio.....to byl také krásný hotel.........seděli jsme před hotelem, jedli oříšky, popíjeli a povídali si o celém předešlém roku, co uplynul....Poté jsme se rozešli, protože musel brzy ráno jet do Káhiry za rodinou.......

Přes den jsme leželi u bazénu nebo na pláži, povídali si a užívali si krásného tepla a světla, které prostoupilo celým naším tělem....

Večer jsme například navštívili nový přístav Marina, kde jsou nejnovější obchody a loděnice, nejlepší diskotéku v Egyptě Ministry of Sound, která se nachází

pod širým nebem.....................................................

Poznaly jsme se sestrou dvě slečny z Prahy, se kterými jsme tam trávily spoustu času.....byla to Lucka, která vypadla z oka Kleopatře a Karolínka, která byla snědá kráska........užily jsme si s nimi spoustu legrace a zážitků a nevratně se zapsaly do mého života i srdce............byla to má nejlepší dovolená, kterou jsem si opravdu užila.......pokud chce někdo navštívit zemi, která má tak trochu jinou kulturu než ta naše.....vřele doporučuji...