Yeah yeah yeahs !!!

1. 7. přijeli poprvé do Prahy američtí Yeah yeah yeahs a vystoupili v klubu ROXY. S kamarádem jsme vyrazili z Tábora předčasně, abychom koncert stihli, ale ten papi co seděl v informacích nám s úplně ledovým klidem oznámil, že vlak nejede, teda pardon, že je ,,odřeknutej". Na otázku, kdy jede další, zda vůbec nějaký pokrčil nezúčastněně rameny. Fajn, to bychom měli. Rozhodli jsme se, že pojedeme radši autobusem, protože je tam rychleji. Roztylák to totiž jak je známo vždycky dost kalí, takže je tam ještě dříve než má být. Dojeli jsme na Hlavák a odtud se vydali pěšky na Václavák, kde jsme si v horním Mekáči dali malou přestávku. Jenže v tu chvíli začalo nehorázně pršet...slabé slovo...prostě lilo jak z konve. Chvíli jsme čekali, jestli to nepřejde, ale jelikož bylo čtvrt na sedm a koncert byl od sedmi, museli jsme vyrazit déšť nedéšť. Takže nevím, proč jsem si dávala doma sprchu, nevím, proč jsem si myla vlasy, atd. atd. Tady jsem to měla všechno gratis. Teklo po nás úplně neskutečným způsobem. Takže když jsme došli k Paladiu, byli jsme jak zmoklý slípky. Čekali jsme venku a vystávali frontu ke vchodu, opět v dešti. Je pravda, že jakýsi gentleman mi podržel deštník, takže aspoň trochu jsem se osušila, ale už jsem na tom byla i líp. Když jsme se konečně natlačili všichni dovnitř, stihli jsme vypít tak jedno pivo a potom už jsme se nikam nedostali, protože dav za námi nás totálně zamáčkl a nebylo možné kamkoli odejít. Předkapela Comanechi pořádně rozjela atmosféru a všichni netrpělivě vyčkávali Karen O. Po skončení předkapely naběhli testovači všeho čeho se později mistři dotkli. Upozorňuju, že ještě nikdy v životě jsem nebyla tak spocená jako včera večer. Nebylo tam kousek vzduchu a všichni už začali skandovat a vyřvávat skupinu na podium. Najednou se zhaslo a byli tam. Obrovský aplaus, kterým byli přivítáni nebral konců. Mástři předvedli své nové cd It's Blitz a jelikož byli v Praze poprvé nezapomněli ani na některé starší hity. Karen nezklamala a přišla opět v nezapomenutelném oblečku připomínající velké plenkové kalhotky. Zazněly songy jako Pin, Skeletons, Zero, ale ty na které jsem nejvíc čekala přišly naštěstí taky. Akustická Maps všechny uklidnila a prohloubila už tak dost silný zážitek.Už to vypadalo na konec, ale newyorští se ještě dvakrát vrátili. Po přídavku Heads will roll se z lidí stávali zvířata. Nikdo už neovládal sám sebe a při Date with the night už byli všichni mimo svoje tělo. Karen byla nádherná, divoká, skvostná, křehká a přitom silná. Charizmatická jako blázen a její hlas je zkrátka nezapomenutelný. Když svým silným hlasem zařvala: ,,Thank you Prague, we love you, where were you all our life?", tak ji všichni padli k nohám. Po koncertě nikdo nechtěl věřit, že je konec. Myslím, že jsem ho viděla na jeden dech. Uteklo to, jako by se to ani nikdy nestalo...

Měli jsme ještě dvě hodiny času a rychlík, kterým jsme měli jet opět nejel. Museli jsme tedy osobákem do Stránčic, odtud výluka, takže autobusem do Senohrab a zase na vlak a šup do Tábora...Byl to nejúžasnější zážitek...nejen díky hudbě..