Tunisko

Letos jsem vyrazila s maminkou a sestřičkou do Tuniska...

Náš pobyt trval 12 dní a bydlely jsme v oblasti Yasmine Hammamet v hotelu Almaz. Když jsme se v noci dostaly do hotelu, tak uvítání bylo docela příjemné. Šly jsme spát a teprve až další den jsme se rozkoukaly a podívaly se, jak co vypadá. Docela mě potěšilo, že byl hotel v centru města, takže jsme večer, když zapadlo slunce a nebylo takové vedro, mohly prokouknout různé obchůdky a projít se po městě. Večer to bylo opravdu zvláštní. Už z letadla všechno svítilo a vypadalo tak nádherně, že člověk věděl, že je prostě jinde...

Trochu mi vadilo, že moře bylo dál, než původně bylo slíbené, ale nakonec to zase taková tragédie nebyla, protože jsem se v něm stejně koupala asi jen třikrát, jelikož bylo strašně znečištěné a plné chaluh. Ale na druhou stranu, skákat přes třímetrové vlny byla sranda. :o)))
Cesta k moři se mi líbila vypadala jako hlavní třída v Beverly Hills. Ověnčená palmami, dlouhá jako kolonáda a lidé chodili ráno při rozbřesku a večer, když se setmělo, běhat. Já jsem teda nechodila ani ráno ani večer, protože jsem neměla botasky a hlavně jsem se chtěla jen válet. :o)))

Večer, když se setmělo, mělo všechno úplně jiný nádech, než ve dne, ale tak je to vždycky. Musím říct, že počasí není úplně tak straaašně teplé jako v Egyptě, ale velké teplo je tu samozřejmě taky. Ale opravdu bylo cítit menší. Moře teplotně nebylo vůbec špatný, ale pokud se chtěl člověk koupat, tak nejlepší čas byl někdy mezi oběděm a pozdním odpolednem, kdy ještě v moři nebyly naplaveniny a nebylo zdaleka tak divoké jako k večeru, kdy vlny dosahovaly klidně několika metrů. Jídlo bylo dost jednotvárné, ale s jejich službami se nedá ani nic jiného čekat. Hotel měl ale nádherný bazén, ve kterém jsem trávila většinu času. Problémem byl ale dost velký nepoměr mezi turisty a lehátky, takže občas někdo ležel i na trávě nebo přímo na betoně. Časem to člověk ale vychytal a potom si třeba i lehnul na lehátko. Opravdu, ale opravdu nenáročným lidem by tu asi nic nevadilo. Já jsem byla téměř spokojená, stačilo mi teplo, voda a postel, čehož jsem se dočkala. Protože mě zajímala země, lidi a to, jak tady žijí. Lidem, kteří si potrpí na luxus tento hotel ale nedoporučuji, vlastně ani tuto zemi ne. Tunisko prostě není bohatá země a nežije z turismu tolik jako třeba Egypt. Bohužel jsem ale viděla Araby bijící své manželky, což se mi vůbec nelíbilo, ale já sama s tím nic udělat nemůžu. Těžko říct, jestli se tato situace někdy změní. Večer jsme chodily do města často, většinou do Mediny, která byla centrem všeho nákupu, hospůdek, kaváren i pizzerií. Taky se tady nachází největší zábavní park v Tunisku Carthage Land a naproti je i velký lunapark, kde se děti opravdu vyřádí. Musím říct, že takhle za tmy působí tahle třída opravdu krásně. Procházky jsme však dělaly i na druhou stranu, na třídu Yasmine Hammamet, kde je novostavba těch nejluxusnějších hotelů, z nichž mnohé jsou přístupné jen Arabům a české cestovky je ani nenabízejí.

V hotelu bylo fajn - někdy. Animační program stál za starou bačkoru, ale animáci až na jednoho kokosáka byli příjemní a byla s nimi sranda. Zejména Rafik, Ibrahim a Mido. Chybu neměl ani chief animator Sam, který vypadal jako Saša Rašilov. :-D Celkově to ale byla výborná dovolená a myslím, že bych se do hotelu vrátila znovu, protože na to ráda vzpomínám a ještě dlouho budu...

Paříž 36

Film z roku 2008, kde si zahrál třeba i slavný francouzský zpěvák a herec Pierre Richard se odehrává na předměstí Paříže - Faubourgu. Je předválečný rok 1936 a Francie je plná vzpour a revolucí. Divadlo Chansonia pro chudší obyvatelstvo si užívá Silvestr a nástup nového roku. Sebevraždou majitele kabaret skončí a tři nezaměstnaní se ho snaží znovu obnovit. Na pomoc jim přijde i tzv. pan Rádio, který byl přes třicet let zavřený jen ve svém domě. Dívka Douce, která má nádherný hlas, kabaret zachrání, protože hosté začnou chodit hlavně kvůli ní. Jenže později je jí nabídnuto angažmá v lepším divadle a ona ho přijme. Pigoil, kulisák, přijde na to, že ho žena podvádí a ta se i se synem Jojem odstěhuje pryč. Pigoil zpustne, nebaví ho život a všechno chce vzdát. Ale když Chansonia zkrachuje podruhé, nemá už náladu nikdo. Starý podnikatel Galapiat slíbí, že ji koupí, ale pod tou podmínkou, že Douce bude jeho. Jenže ta miluje osvětlovače Miloua. Když se to Galapiat dozví, tak se rozhodne Miloua zavraždit, ale splete si ho. Když mu to Milou beží oplatit, tak na něj obchodník vytasí zbraň, ale Pigoil zezadu vystřelí a zachrání tak osvětlovači život. Jde do vězení, ale za pár let se vrátí a Chansonia se jmenuje po něm. Všichni kromě něj se podívají k moři a jsou z něj nadšení...

Žďár nad Sázavou

Tak zase jako každý rok jsme byly s maminkou cvičit na té zlaté Vysočině. Kola jsme měly už konečně na nosiči, takže jsem neměla řidítka pod krkem. Jet s nosičem je trošičku nezvyk, ale jde to a kola to vydržela v pohodě a my kupodivu taky. Přivítalo nás celkem vedro, ale poté už bylo klasicky žďárské počasí. Letos jsem ani moc nefotila, protože každý rok to tam světe div se, vypadá pořád úplně stejně. Cvičení trochu polevilo, asi kvůli věkovému průměru účastníků. :o)) Pochod jsem letos nešla, protože jsem si nějak natáhla koleno a zrovna to, které jsem si letos na horách zranila. Nejhezčí byly cyklistické výlety, které jsme si s mamkou dělalaly do blízké Polničky, kde je moc příjemná hospůdka. Celkem rychle to uteklo, až jsem to nečekala. Ale zase jsem alespoň pro sebe něco udělala a tak si i tak nějak odpočinula.

Yeah yeah yeahs !!!

1. 7. přijeli poprvé do Prahy američtí Yeah yeah yeahs a vystoupili v klubu ROXY. S kamarádem jsme vyrazili z Tábora předčasně, abychom koncert stihli, ale ten papi co seděl v informacích nám s úplně ledovým klidem oznámil, že vlak nejede, teda pardon, že je ,,odřeknutej". Na otázku, kdy jede další, zda vůbec nějaký pokrčil nezúčastněně rameny. Fajn, to bychom měli. Rozhodli jsme se, že pojedeme radši autobusem, protože je tam rychleji. Roztylák to totiž jak je známo vždycky dost kalí, takže je tam ještě dříve než má být. Dojeli jsme na Hlavák a odtud se vydali pěšky na Václavák, kde jsme si v horním Mekáči dali malou přestávku. Jenže v tu chvíli začalo nehorázně pršet...slabé slovo...prostě lilo jak z konve. Chvíli jsme čekali, jestli to nepřejde, ale jelikož bylo čtvrt na sedm a koncert byl od sedmi, museli jsme vyrazit déšť nedéšť. Takže nevím, proč jsem si dávala doma sprchu, nevím, proč jsem si myla vlasy, atd. atd. Tady jsem to měla všechno gratis. Teklo po nás úplně neskutečným způsobem. Takže když jsme došli k Paladiu, byli jsme jak zmoklý slípky. Čekali jsme venku a vystávali frontu ke vchodu, opět v dešti. Je pravda, že jakýsi gentleman mi podržel deštník, takže aspoň trochu jsem se osušila, ale už jsem na tom byla i líp. Když jsme se konečně natlačili všichni dovnitř, stihli jsme vypít tak jedno pivo a potom už jsme se nikam nedostali, protože dav za námi nás totálně zamáčkl a nebylo možné kamkoli odejít. Předkapela Comanechi pořádně rozjela atmosféru a všichni netrpělivě vyčkávali Karen O. Po skončení předkapely naběhli testovači všeho čeho se později mistři dotkli. Upozorňuju, že ještě nikdy v životě jsem nebyla tak spocená jako včera večer. Nebylo tam kousek vzduchu a všichni už začali skandovat a vyřvávat skupinu na podium. Najednou se zhaslo a byli tam. Obrovský aplaus, kterým byli přivítáni nebral konců. Mástři předvedli své nové cd It's Blitz a jelikož byli v Praze poprvé nezapomněli ani na některé starší hity. Karen nezklamala a přišla opět v nezapomenutelném oblečku připomínající velké plenkové kalhotky. Zazněly songy jako Pin, Skeletons, Zero, ale ty na které jsem nejvíc čekala přišly naštěstí taky. Akustická Maps všechny uklidnila a prohloubila už tak dost silný zážitek.Už to vypadalo na konec, ale newyorští se ještě dvakrát vrátili. Po přídavku Heads will roll se z lidí stávali zvířata. Nikdo už neovládal sám sebe a při Date with the night už byli všichni mimo svoje tělo. Karen byla nádherná, divoká, skvostná, křehká a přitom silná. Charizmatická jako blázen a její hlas je zkrátka nezapomenutelný. Když svým silným hlasem zařvala: ,,Thank you Prague, we love you, where were you all our life?", tak ji všichni padli k nohám. Po koncertě nikdo nechtěl věřit, že je konec. Myslím, že jsem ho viděla na jeden dech. Uteklo to, jako by se to ani nikdy nestalo...

Měli jsme ještě dvě hodiny času a rychlík, kterým jsme měli jet opět nejel. Museli jsme tedy osobákem do Stránčic, odtud výluka, takže autobusem do Senohrab a zase na vlak a šup do Tábora...Byl to nejúžasnější zážitek...nejen díky hudbě..

Strasbourg

S maminkou jsme se rozhodly, že navštívíme mou sestřičku ve Štrasburku, kde celý tento rok studovala. V Táboře jsme nasedly na autobus směr Roztyly. Ehm, se dvěma kufry a ještě jednou taškou, ve které jsme Moničce vezly tašky pro její zabalení věcí, až pojede domů. Když jsme dojely do Prahy, tak nám do odjezdu zbývaly ještě čtyři hodinky. Bylo fajn projít se po Praze, ale procházet se tam se třemi zavazadly a dvěma příručními taškami už moc ne. Zakotvily jsme u Mekáče, kde jsme si sice daly něco k snědku, ale hlavně jsme tam mohly nerušeně sedět a mít tam kufry, což se moc hodilo.Za pár hodinek jsme se odebraly na nádraží Florenc, odkud nám měl jet v deset hodin autobus Eurolines. Když jsme se se všemi kufry dokodrcaly na autobusovou zastávku, plácla jsem sebou na lavičku a sedla si jako žába. Najednou šel kolem jakýsi bezhaus a pronesl: ,,Moc hezký rozkrok." Byla jsem v tu chvíli tak unavená, že jsem nebyla schopná cokoliv říct. :-D

Když přijel autobus, konečně jsme úlevně nastoupily a vydaly se směr Francie. Cesta probíhala v pohodě až na to, že jsem už zapomněla jak probíhá takové dálkové cestování autobusem. Což se mi rychle připomnělo. Nohy jako bakule a nemoci hýbnout krkem. Při přestávakách jsem konala spartakiádu, abych rozcvičila svojé chcíplé údy. Přede mnou seděl rádoby ,,Francouz", který stále obtěžoval chudinku slečnu vedle něj vlezlými dotazy. Cesta byla v pohodě, jen na německých hranicích byli strašně hákliví na pasy. Zkoumali každé číslo snad půl hodiny a potom si vzali pas jednoho černocha, potom nějakýho podivína v trenýrkách a Japonky, která měla pocvakaný všechny stránky. Za chvíli se s ním vrátili a my mohli pokračovat dál v cestě. Ráno jsme jeli přes Kehl, což je v Německu a pár kilometrů za ním už na nás čekal Štrasburk. Vystoupily jsme a sestřička nám už běžela naproti. První dojem města na mě byl smutný a celkově takový pochmourný. Bylo po dešti, já unavená, lidi otravní. Nasedly jsme do housenky, čili tramvaje a jely jsme směr Esplanade. Tam je Moničky kolej, takže jsme vytáhly kufry do druhého patra. Zrovna nejel výtah, proč by jezdil, že jo. No do té její perníkové chaloupky jsme se naskládaly i s kufry a konečně si oddechly. Byly jsme všechny dost zpitomělé včetně Moničky, která se učila do noci. Takže jsme si chvíli lehly a z té chvíle bylo pět hodin a najednou bylo poledne. Rozhodly jsme se, že ten den neprospíme celý a aspoň vyrazíme na malou obhlídku města. Šly jsme se obléct a tak. To znamenalo, že když chtěl jeden člověk do koupelny, dva ostatní se všemi zavazadly museli stát u okna, aby ten první vůbec otevřel dveře. Nějak tak jsme se vyhrabaly do města a vydaly jsme se do nákupní galerie Rivetoile. Nikdy jsem neviděla tolik obchodů pohromadě v tolika pavilonech. Neuvěřitelné. Zašly jsme do pekárny Paul, kde jsem si dala výborný jahodový košíček a čokoládu s tunou šlehačky. Tam jsme si povídaly a potom jsme se šly do obchodů okouknout francajskou módu. Tak ta se prosím pěkně skládá z plátěného muchlavého oblečení a vzory jsou jedině kostky. Francouzsky jsou tak trochu ujeté dle mého názoru, co se týče jejich oblékání. Ale nadruhou stranu nejsou ani cudné ale ani nevkusné. Nikdy by si nevzaly minišaty pod zadek. Mají pod nimi třeba ještě sukni nebo kalhoty. A nevypadá to vůbec špatně. Zašly jsme do obchodu Bershka, kde mi maminka zakoupila nádherné duhové fialovo-modré tričko. Potom jsme se jen tak potloukaly a koukaly po krámkách. Když se blížilo k večeru, tak jsme zašly do Leclercu, aby jsme nakoupily nějaké papkání a potom nás šla sestřička ubytovat do hotýlku Cap Europe. Na to, že tam nikdy nebyla, to našla napoprvé. Hotýlek to byl za tu cenu nádherný. Vybalily jsme pár věcí, já jsem spořádala, co se dalo a rozhodly jsme se, že se půjdem ještě jen tak projít a podívat se ke katedrále. Protože jak je ve Štrasburku zvykem, přes den bylo divně a večer vylezlo slunce a udělalo se hezky. Takže jsme se ještě vydaly na malou procházku. Bydlely jsme v židovské čtvrti, takže jsme potkávaly muže v jarmulkách a velkých klouboucích s ještě většími vousy. Večer se z domů ozývaly jejich modlitby a zpěvy. Na rohu naší ulice byl takový malý obchůdek, kde jeden přijemný frantík prodával takové to běžné zboží za rozumnou cenu, takže jsme u něj vždycky večer koupily vodu nebo tak, abychom měly mít, co na druhý den. Líbí se mi moc ta kosmopolita města, kdy jde po ulici černoška s Francouzem, Japonka s černochem a nikdo se nad tím nepozastavuje, mezitím, co tady by z toho měl každý osmý div světa. No tak tedy, tak jsme se vydaly na procházku ke katedrále. Byla to nádherná atmosféra, protože se oteplilo, vysvitlo sluníčko a všude byla spusta lidí. Otevřené obchůdky se suvenýry a z hospůdek se ozýval smích. U katedrály stáli chlapíci s harmonikou, basou a hráli francouzské melodie, což atmosféře ještě přidalo. Na náměstí jsou krásné alsaské hrázděné domečky, takže to je neobvyklé. Jiné než tady. Tentýž večer jsme se procházkou zase dostaly k hotelu a sestřička odjela na svou kolej.

Druhý den byl na řadě výlet do Německa, do Kehlu. Brzo ráno jsme se vydaly a naštěstí jsme měly dobré počasí. Nebylo ani horko ani zima, tak akorát. Popojely jsme kousek housenkou a šly pěšky k mostu, který vede ze Štrasburku do Německa. Cestou jsme míjely sloupy Evropské unie, kde je zastán každý stát. Cesta byla celkem příjemná a hezky ubíhala, protože jsme si povídaly. Bylo dost větrno, což je ve Štrasburku často. Tak jsme šly a šly až jsme došly k mostu, který tedy dělí dva zmíněné státy. Okolo je krásný park, kde sedí lidé, dávají si piknik a užívají si krásného jara. Cestou jsme míjely různé prolejzky a kravinky, které jsme samozřejmě všechny vyzkoušely. Byla to legrace...člověk na to potom moc rád vzpomíná. Když jsme došly do Kehlu, tak jsme prošly baráčky a dostaly se na velkou a jedinou hlavní třídu, kde se něco děje. Oproti Francii to zde bylo dost jiné. Lidé se mi zdáli přijemnějí a na nic si nehráli. Prostředí bylo takové domácí a přátelské. Rozdíl je také v tom, že Němci tady jsou vesničani a Francouzi jsou sice vesničani taky, ale hrají si na měšťáky. Němci tady byli v tomhle přirozenější a to se mi líbilo. Začali jsme procházet třídu a sem tam zašli do nějakého obchodu. Koupily jsme si s Moničkou obří bublaninu v místním pekařství a byla naprosto výborná. Ovšem mluvit zde mezi sebou česky se ne vždycky vyplatí. Když jsme prošly okolo ,,místních" Rómek, tak jsme slyšely: ,,Ale dé lásko, já su ti stoprocentě věrdá, proč jsem asi odéšla a vzala si tě." Noo....vztahům se jak je vidět meze asi opravdu nekladou. Láska je láska, když choděj holky s holkama...Ochutnaly jsme místní italskou zmrzku, kde prodávali skutečně Italové a úplně se mi vybavily v tu chvíli vzpomínky z dětství, když jsme jezdili do Itálie k moři a kdy jsem si ve fialových pěnových pantofličkách ukopla paleček a taťka mě potom musel nést za krkem. Miluju peprmintovou zmrzlinu s čokoládou, to je opravdu fantazie. Obchůdky tu byly také hezké, takové malé a spíše rodinné. K obědu jsem sblajzla čtvrtku kuřete a neměla jsem si na co stěžovat. Odpoledne jsme už byly docela unavené a proto jsme zpět už jely autobusem, protože to taky je pár kilometrů. My jsme šly do hotelu, protože jsme byly celkem hotové a sestřička šla na večeři se svými přáteli, kteří už také pomalu odjíždějí a vracejí se do svých domovů.

V pátek jsme se rozhodly, že vezmeme úprkem místní obchodní dům a také obchůdky kolem náměstí, katedrály a tak dále. V obchoďáku na mě lezly mdloby z těch debilních bot, který jsem si na sebe vzala. Takže jsem se šla okolo poledne přezout a potom jsme pokračovaly dál, ale už jsme šly na náměstí ke katedrále, kde jsem nakoupila drobné suvenýrky a pohledy. Byla tam úžasná atmosféra a paní ve zlatě, která stála jako socha a když jsem šla kolem ,tak na mě mrkla. Zbytek odpoledne jsme se procházely u katedrály a jedly zmrzku. A tak nějak jsme se ještě snažily nasát atmosféru místního dění. Podívaly jsme se na Petit France, čili Malou Francii, která byla dříve součástí Alsaska. Tam jsou hrázděné domy a také bývala věznice na vodě, něco jako Alcatras. :-D

Poslední den jsme se docela prospaly, protože jsme měly hotel opustit až v jedenáct. Daly jsme si kufry k ségře(už jel výtah) a jely se podívat na Evropský parlament, Radu evropy atd. Byl to takový výlet celkem naučný. :o)) No a potom nám ještě sestřička ukázala její školu. Večer jsme si nějak tak povídaly a potom nás Monika doprovodila na autobus a my jsme se vydaly směr Čechy. Byly jsme tu ráno a to docela brzy. Asi okolo páté a v pět padesát nám jel autobus z Roztyl. No jenže bylo půl šesté a já koupila špatný lístky na metro a už jsme neměly jiné drobné. Takže mamka potřebovala rozměnit, ťukala jsem na trafiku, ale ta blbka, co dostala funkci odmítala otevřít půl hodiny předem, jen jsem chtěla rozměnit bože!!! Nakonec nám pomohl jen jediný kluk, který nám rozměnil. Jestli si tohle někdy přečte, tak nám zachránil život. Autoubus jsme stihly a potom i ten náš do Želče, takže jsme zapadly do postele a vzbudily se odpoledne...A poučení na závěr, nikdy se na nic nikoho neptejte, o nic ho neproste a nic po něm nechtějte. V každém větším městě by vás nechali vykrvácet třeba i z krční tepny, pokud byste na ně ťukali třicet minut před otvíračkou...tak au revoir...

Není proč se bát, není co řešit.....No asi takhle...venku se udělalo opravdu nobl krásně a to mi jediné zvedá náladu. Ve škole už začínám chytat opravdovou ponorku a nemůžu už vystát nikoho ani na minutu. Na všechny jsem sice nepříjemná a nevrlá, ale já už prostě nemůžu, dívám se na ty ksichty už přesně tři roky a mám toho tak akorát, už jen měsíc proboha a bude to zase na chvíli za mnou...
Dneska nás z nějakého mě nevysvětlitelného důvodu pustili dřív(říkám to jak lvy z klece) a tak jsem se vyletnila a se zmrzlinou, která je podle mě ta nejlepší na světě, jsem seděla na náměstí a koukala se doblba. Bylo takové krásné dusné teplo a přitom nepralo slunce a bylo zataženo, takové počasí miluju a potom začaly padat malé osvěžující kapky, bylo to supr.
Zítra to zase bude obvyklá nuda až na to, že obstarávám dárek na oslavu mé kamarádky a myslím, že ji to fakt vystihne, ale samozřejmě to zde nemůžu publikovat, viď Moni? :o)))
Jinak se týče mě, tak jsem absolutně rezignovala, jo řeknu vám to milí chlapci, jste svině a serete mě všichni bez milosti......ufff, to se mi ulevilo.

Tak a mám to za sebou...konečně jsem dospala celý týden abych vám s pýchou na srdci mohla říct, že jsem úspěšně napoprvé udělala řidičák. :o) Jsem z toho šťastná jako blecha, jako bleška blešička. :-D Konečně se mi ulevilo...ale teď je tu hlavní věc...naučit se pořádně řídit. Ono je to totiž trochu rozdíl, být v tom autě s instruktorem a pak sama.
No ale teď si dám trochu pohov, s nervíkama jsem byla hodně podně, takže si teď budu užívat hlavně budu odpočívat.
Dlouho jsem vám neřekla jak se mám, ale ono je to taky proměnlivé jako počasí. Za týden a něco vyrážím za sestřičkou do Strasbourgu, abych ji tam navštívila ještě s mamkou, moc se těším.
Teď už jsem docela unavená, tak se mějte krásně a dobrou s kobrou.