Hodinu nevíš...

To jsem si naběhla...vymyslela jsem, že půjdeme s přítelem do kina a sama vybrala tenhle film...Nic tak hnusně působivého jsem už dlouho neviděla a dýchá se mi z toho blbě ještě dneska...naprosto otřesný příběh heparinového vraha, který chladnokrevně vraždil lidi v české nemocnici. Kontrast starosti jeho matky a jeho starosti o nemocné byl velký. Trpěl utkvělou představou, že smrt bude pro tyto lidi vysvobozením. Pro mě byl film strašný. Ano sice pravdivý, varující, ale strašný. Nechápu to, že tohle někdo může udělat a už více ne to, že to někdo může natočit. Otřes nemocnice ve filmu se nedal popsat, vypadala něco mezi pitevnou a řeznictvím s odpornými kachličkami na zdech. Hlavní postava naprosto šílený a poťouchlý člověk ,,Hyneček". Stvůra podle mne.

Pro všechny koho by to snad zajímalo, ano, jsem stále naživu. :-D Za ten měsíc se stala spousta věcí. Potkala jsem toho nejlepšího člověka na světě, dostala zpět do kola ve škole a tak nějak si uvědomila, co vlastně chci. A vybrala jsem si více než dobře. Pomalu ale jistě začínám spisovat maturitní otázky ze všeho možného, přičemž se nejvíce bojím účetnictví. Modlete si všichni, i vy, co mě neznátě, abych udělala maturitu, protože v tomhle ústavu nechci zůstat ani o minutu déle než je to nezbytné. Nejradši bych to měla za sebou už teď. Taky probíhají přípravy na náš maturitní ples, který je už 11. prosince, takže za chvilinku. Šatičky už mám zamluvené v Budějovicích a jsou naprosto nádherné. No a ten zbytek už nějak půjde. Ani se nerveme ve třídě do krve, což je možná tím, že se držím stranou, protože mě to vůbec nezajímá...ale už aby bylo 12., protože to štěkání mi už leze krkem. :o)))

Booože

Tak je to tu....ten den, na který se vždycky těším, ale zároveň ho nenávidím - můj svátek. Venku je přitom tak krásně, ale já se musím mračit...zítra jdu do čtvrťáku...můj poslední rok v povinném školství. Vzbuzuje to ve mě dost smíšené pocity. Budu si přát, abych to všechno zvládla tak, jak mám a aby to vyšlo a nebylo z toho posledního roku let víc. Teď už se jdu ale věnovat sobě, je to přece můj den ne. :o))

Radiohead

V neděli 23. srpna 2009 vystoupila v Praze nejznámnější skupina současnosti - Radiohead. Myslím, že blahoslavený je ten, kdo ničeho nečeká, neboť ten zklamán nebude. A tak nějak to bylo i v tomto případě. Těšila jsem se až moc a výsledek mě velmi zklamal.

Koncert se odehrával na Holešovickém výstavišti a přišlo přes 18 000 lidí. Jako první zahrála německá předkapela Moderat. Jednalo se o dost elektronickou hudbu, takže už se všichni včetně mě, těšili na zvučné kytary a podmanivý hlas Thoma Yorka. Opak se stal ale pravdou. Po velkém aplausu se konečně dostavili slibovaní. Zůstali ale na stejné notě a pokračovali dál ve svém trance setíku. Fanoušci je poslouchají přes deset let, těší se na ně, až poprvé vystoupí u nás a zahrají své největší hity. Nezazněly však žádné z pecek jako Karma police, No suprises, nebo největší hit Creep. Kapela zde představila své nové, dost elektronické cédéčko a ze známnějších zahrála jen Idioteque a 2+2=5. Konec. Velmi mě to mrzelo, protože jsem se moc těšila. Nejde snad tolik o peníze jako o to, že koncert mě nenaplnil. Byl velkolepý, s obrovskou projekcí, to ano. Ale hudebně opravdu pokulhával. Místy se ve svých umíráčcích ztrácel i sám zpěvák. Pokud by toto vystoupení předvedli ve Francii, Anglii nebo zemích, kde již koncertovali, dobrá. Ale předvést tohle na svém prvním koncertě v zemi, říkám absolutní ne!

Trutnov open air festival

20. - 23. 8. probíhal jako každoročně v Trutnově český Woodstock. A já byla letos jeho součástí. 216 km z Tábora a 3,5 hod. cesty. To je skóre. Vyrazili jsme už ve čtvrtek, abychom v klidu vybrali místo na stanování a tak nějak se ,,zabydleli". Stanové městečko bylo na kopci, což se mi moc nelíbilo, protože pokud by přišel déšť, jako, že se tak stalo, tak by voda natekla do stanu. Zvolili jsme tedy místo na vršku kopce, ač bylo na soukromém pozemku. (Všem se omluvuju :o)) ) Stan jsme měli postavený raz dva a šli jsme se podívat do centra dění.

V noci to vypadalo jako takové větší Táborské slavnosti. Všude spousta stánků s jídlem, pitím, náramky, atd. Prošli jsme ten dav lidí a dali si pivečko a rozhlíželi jsme se kolem.

První večer jsme shlédli skupinu Primal Scream z Velké Británie. Trochu mi to přišlo jako napodobenina Placebo. Chvíli jsme vydrželi a šli spát, protože jsme byli unavení z cesty.

Druhý den, v pátek jsme čekali na zbytek party a byli jsme skoro celý den v centru. První větší skupinou byli Big City Indians ze Spojených států amerických. Opravdu charizmatičtí Indiáni, kteří v kombinaci s dusným počasím tvořili zvláštní atmosféru. Hlavní aktér napodobil v klidu orla i jiná zvířata. Pak nastoupila klasika. Mňága a Žďorp začala zvesela a stejně i tak skončila. Jejich koncert byl energický, živý a všechny očividně bavil. Po malém odpočinku jsme se vydali na hlavní scénu, na které hrál od čtvrt na devět Kryštof. Některými oblíbení, druhou polovinou zase nenávidění. Richard Krajčo se postaral o bezkonkurenční koncert, který poslal na kolena i ty nejtvrdší rockery. Bylo to naprosto odlehčené a krásně jednoduché. Přitom si přišel na své úplně každý. Zazněly hity jako Atentát, Zrcadlení nebo Tak nějak málo tančím. Být to normální koncert, je vyprodáno.

Sobota téměř celá propršela, takže mezi živé jsme vylezli až k večeru a přišli shlédnout Monkey Business, kteří opět nezklamali a udělali mega show. Hned po nich nastoupila paní Eva Pilarová, která měla trochu strach z toho, jak ji přijmou festivaloví nadšenci, ale myslím, že atmosféra byla víc než výborná. Na pomoc s duety jí přišel Matěj Ruppert a na pódiu se mihnul i náš bývalý prezident Václav Havel. Aplaus byl obrovský a nebral konce. Hodně mě zaujala mladá a talentovaná britská zpěvačka Candie Payne, která měla hlasem podobně k takovým těm retro hitovkám, které měla i ve svém repertoáru. Pozdě v noci jsme ještě na druhé stagi shlédli Prague Ska Conspiracy, což nás dostalo daleko někam k moři a koktejlu. K ránu to zakončily Buty a jejich Jukebox, takže se hrály ty největší hitovky.

V neděli jsme odjížděli dříve, kvůli koncertu Radiohead, který mě čekal hned k večeru...

Tunisko

Letos jsem vyrazila s maminkou a sestřičkou do Tuniska...

Náš pobyt trval 12 dní a bydlely jsme v oblasti Yasmine Hammamet v hotelu Almaz. Když jsme se v noci dostaly do hotelu, tak uvítání bylo docela příjemné. Šly jsme spát a teprve až další den jsme se rozkoukaly a podívaly se, jak co vypadá. Docela mě potěšilo, že byl hotel v centru města, takže jsme večer, když zapadlo slunce a nebylo takové vedro, mohly prokouknout různé obchůdky a projít se po městě. Večer to bylo opravdu zvláštní. Už z letadla všechno svítilo a vypadalo tak nádherně, že člověk věděl, že je prostě jinde...

Trochu mi vadilo, že moře bylo dál, než původně bylo slíbené, ale nakonec to zase taková tragédie nebyla, protože jsem se v něm stejně koupala asi jen třikrát, jelikož bylo strašně znečištěné a plné chaluh. Ale na druhou stranu, skákat přes třímetrové vlny byla sranda. :o)))
Cesta k moři se mi líbila vypadala jako hlavní třída v Beverly Hills. Ověnčená palmami, dlouhá jako kolonáda a lidé chodili ráno při rozbřesku a večer, když se setmělo, běhat. Já jsem teda nechodila ani ráno ani večer, protože jsem neměla botasky a hlavně jsem se chtěla jen válet. :o)))

Večer, když se setmělo, mělo všechno úplně jiný nádech, než ve dne, ale tak je to vždycky. Musím říct, že počasí není úplně tak straaašně teplé jako v Egyptě, ale velké teplo je tu samozřejmě taky. Ale opravdu bylo cítit menší. Moře teplotně nebylo vůbec špatný, ale pokud se chtěl člověk koupat, tak nejlepší čas byl někdy mezi oběděm a pozdním odpolednem, kdy ještě v moři nebyly naplaveniny a nebylo zdaleka tak divoké jako k večeru, kdy vlny dosahovaly klidně několika metrů. Jídlo bylo dost jednotvárné, ale s jejich službami se nedá ani nic jiného čekat. Hotel měl ale nádherný bazén, ve kterém jsem trávila většinu času. Problémem byl ale dost velký nepoměr mezi turisty a lehátky, takže občas někdo ležel i na trávě nebo přímo na betoně. Časem to člověk ale vychytal a potom si třeba i lehnul na lehátko. Opravdu, ale opravdu nenáročným lidem by tu asi nic nevadilo. Já jsem byla téměř spokojená, stačilo mi teplo, voda a postel, čehož jsem se dočkala. Protože mě zajímala země, lidi a to, jak tady žijí. Lidem, kteří si potrpí na luxus tento hotel ale nedoporučuji, vlastně ani tuto zemi ne. Tunisko prostě není bohatá země a nežije z turismu tolik jako třeba Egypt. Bohužel jsem ale viděla Araby bijící své manželky, což se mi vůbec nelíbilo, ale já sama s tím nic udělat nemůžu. Těžko říct, jestli se tato situace někdy změní. Večer jsme chodily do města často, většinou do Mediny, která byla centrem všeho nákupu, hospůdek, kaváren i pizzerií. Taky se tady nachází největší zábavní park v Tunisku Carthage Land a naproti je i velký lunapark, kde se děti opravdu vyřádí. Musím říct, že takhle za tmy působí tahle třída opravdu krásně. Procházky jsme však dělaly i na druhou stranu, na třídu Yasmine Hammamet, kde je novostavba těch nejluxusnějších hotelů, z nichž mnohé jsou přístupné jen Arabům a české cestovky je ani nenabízejí.

V hotelu bylo fajn - někdy. Animační program stál za starou bačkoru, ale animáci až na jednoho kokosáka byli příjemní a byla s nimi sranda. Zejména Rafik, Ibrahim a Mido. Chybu neměl ani chief animator Sam, který vypadal jako Saša Rašilov. :-D Celkově to ale byla výborná dovolená a myslím, že bych se do hotelu vrátila znovu, protože na to ráda vzpomínám a ještě dlouho budu...

Paříž 36

Film z roku 2008, kde si zahrál třeba i slavný francouzský zpěvák a herec Pierre Richard se odehrává na předměstí Paříže - Faubourgu. Je předválečný rok 1936 a Francie je plná vzpour a revolucí. Divadlo Chansonia pro chudší obyvatelstvo si užívá Silvestr a nástup nového roku. Sebevraždou majitele kabaret skončí a tři nezaměstnaní se ho snaží znovu obnovit. Na pomoc jim přijde i tzv. pan Rádio, který byl přes třicet let zavřený jen ve svém domě. Dívka Douce, která má nádherný hlas, kabaret zachrání, protože hosté začnou chodit hlavně kvůli ní. Jenže později je jí nabídnuto angažmá v lepším divadle a ona ho přijme. Pigoil, kulisák, přijde na to, že ho žena podvádí a ta se i se synem Jojem odstěhuje pryč. Pigoil zpustne, nebaví ho život a všechno chce vzdát. Ale když Chansonia zkrachuje podruhé, nemá už náladu nikdo. Starý podnikatel Galapiat slíbí, že ji koupí, ale pod tou podmínkou, že Douce bude jeho. Jenže ta miluje osvětlovače Miloua. Když se to Galapiat dozví, tak se rozhodne Miloua zavraždit, ale splete si ho. Když mu to Milou beží oplatit, tak na něj obchodník vytasí zbraň, ale Pigoil zezadu vystřelí a zachrání tak osvětlovači život. Jde do vězení, ale za pár let se vrátí a Chansonia se jmenuje po něm. Všichni kromě něj se podívají k moři a jsou z něj nadšení...